OHEŇ

Vždy, když budeme manipulovat s ohněm, měli bychom mít na paměti pravdivé pořekadlo: „Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“, Proto při manipulaci s tímto živlem dbáme velké opatrnosti. V následujících větách se Vám pokusím poradit jak správně s ohněm zacházet a jak nejlépe jej využívat ke svým potřebám.

Ohňové desatero:

1.     Rozmysli si, na co oheň potřebuješ a podle toho zvol typ ohniště a dřevo na topení

2.     Je-li to možné, využij vždy starého, již vybudovaného ohniště. Musíš-li založit nové, založ jej na nehořlavém povrchu vždy v dostatečné vzdálenosti od všeho hořlavého.

3.     Ohniště oblož kameny aby se oheň nemohl rozšířit (pozor na kameny z potoka – ty žárem praskají a odlomky tě mohou poranit)

4.     Musíš-li vyrýpat drny, ulož je stranou do stínu vždy trávou dolů a občas je pokrop – použijí se při zahlazování ohniště.

5.     Nauč se zapalovat první zápalkou bez papíru, za každého počasí. Ve vlhku pomůže březová kůra nebo smrkové větývky.

6.     Přikládej spíše menší dávky a častěji z návětrné strany – mezi polínka se musí dostat vzduch.

7.     Oheň má být čistý – netop zeleným jehličím nebo větvemi s listím. Zbytečně to moc čoudí.

8.     Nejvíce hřejí špičky plamenů, podle toho zavěs nádobu v níž vaříš.

9.     Dohasínající uhlíky lze povzbudit trochou soli a rozfoukáním.

10. Před odchodem vzorně ukliď. Z vychladlého ohniště vyber popel, zakryj drny a zalij – tráva poroste dál. Kameny dej tam, odkud jsi je vzal/a očouzenou stranou dolů.

Oheň vždy můžeš k něčemu využít (k sušení prádla, ohřátí, vaření nebo ke slavnosti atd.).  Není ale lhostejné, jaký oheň požiješ. Druhy ohnišť rozdělujeme podle jejich účelu – na užitkové a slavnostní (táborové).

Základem pro to, aby se oheň nešířil je jej dobře zajistit. Ideální je vykopat ohniště v zemi. Lopatkou vyndáme drny s trávou, v jámě utvoříme ohraničení kameny a můžeme se pustit do stavby ohně, který právě potřebujeme. Výhodou ohniště ve vykopané jamce je to, že se dá velice snadno uklidit a nikdo nepozná, že zde ohniště bylo. Na oheň bychom měli používat dřevo ze soušek stromů a keřů. Není-li to nezbytné, nikdy nekácíme živé stromy. Další důležitou zásadou je pořádek kolem ohně. Dřevo by mělo být podle síly poskládáno, neměly by chybět prostředky pro uhašení ohně a po ukončení táboření musí být perfektně uklizeno, aby nikdo nepoznal, že jsme zde byli.

Zapálení ohně:

V SUCHU

Za suchého počasí dovede zapálit oheň téměř každý z nás. Ve své podstatě je to velice jednoduché. V lese nasbíráme suché chrastí. Nalámeme větve a větvičky jehličnatých stromu a navršíme podle síly do hraniček. V navršeném ohništi připravíme tzv. „pyramidu“ ze suchých větviček a bez problému tento oheň zapálíme i bez papíru.

VE VLHKU

Ve vlhku je to o něco složitější, ale ne zas tak složité, abyste oheň nezapálili. Těžko by se nám snadno zapaloval oheň z vlhkých klacíčků. Na místo nich nám poslouží polínka. Najdeme v lese silnější kus dřeva, nařežeme jej na polena a naštípeme na čtvrtiny. Uprostřed bývá dřevo suché – neleželo-li poleno ve vodě. I po dešti, pokud netrval moc dlouho můžeme pod větvemi najít drobné suché větývky. Pro zapálení si pomůžeme kouskem březové kůry (ta hoří velice dobře a zcela nahradí papír.

Na vlhké zemi a zejména na sněhu je nutné pod ohništěm udělat rošt ze silnějších polen a teprve až na tomto roštu postavit ohniště. Je důležité aby jádro ohně nebylo na sněhu nebo ve vlhku.

VE VĚTRU

V silném větru můžeme zabránit zhasínání zápalek tím, že utvoříme z březové kůry kornoutek, vložíme do něj zápalku a škrtneme krabičkou o zápalku. V ten moment poposuneme zápalku do kornoutku a tam už by se nám sfouknout neměla. Chytí-li nám kůra, celý kornoutek zastrčíme pod připravené dříví.

Podpalovací ježek

Je další šikovnou pomůckou k zapálení ohně. Je to kolík ze suchého vhodného dřeva (smrk, bříza), na němž dělám nožem zářezy. Tím vzniknou tzv. bodliny ježka, které krásně chytají. Kolík zarazíme do středu ohniště a kolem navršíme jádro na podpal. Silnější dříví pak vršíme kolem do pyramidy.

Pochodeň

Slouží k zapálení slavnostního ohně v táborovém kruhu. Pochodně je tvořena z přírodních materiálů. Na silnější větev připevníme hlavici ze suchého jehličnatého chrastí proloženého kousky pryskyřice a proužky březové kůry. Hlavici pevně přivážeme pruhy smrkové kůry řádně namočenými do vody aby vše dobře drželo i po zapálení. Pochodně přinesou vybraní „ohnivci“ již zapálené od malého ohníčku který se nachází mimo táborový kruh.

Ohnivý balíček

Určitě se hodí na čundru. Do nepromokavé nádobky nebo sáčku si dáme svitek březové kůry, několik zápalek (mohou být navoskované proti vlhku) a kus škrtátka

Dřevo na oheň vybíráme podle toho, k čemu oheň potřebujeme

K vaření

-         na polévku, čaj – drobnější suché chrastí jehličnanů (plamen)

-         k pečení masa na rožni – silné větve, polínka buku, jilmu a dubu (vydatný žár)

Ke svícení

-         u táborových ohňů – pyramida a pagoda se staví nejlépe ze suchých jehličnanů a břízy

K sušení

-         sálavé teplo – jasanová, buková a borová polena

K výrobě kouře

-         při signalizaci – zelené větve (jehličnaté i listnaté)

-         tyto větve můžeme i namočit

Výhřevnost

(řazeno od nejvýhřevnějšího po ty, co dávají tepla nejméně)

Jehličnaté stromy

-         borovice

-         smrk

-         modřín

Listnaté stromy

-         buk

-         javor

-         olše

-         lípa

-         vrba

Obecně ale platí, že čím je dřeva na ohni více, tím větší je i žár a tedy i teplo.

Ohnivec – vagamet

-         oheň se zapaluje vždy z východu

-         v táborovém kruhu sídlí duch lesní moudrosti

Oheň se zapaluje ve jménu:  Síly

                                               Krásy

                                               Pravdy

                                               Lásky

Jednotlivé druhy ohnišť